Problémy kterým děti čelí, bývají často bagatelizovány a není jim věnována dostatečná pozornost. Jsou na ně samy a často je pro ně těžké se s nimi vyrovnat a komunikovat o nich. Ve většině případů nemají za kým by šly pro radu, nebo dokonce ani netuší, že by měly. Ve škole jsou hodnoceny prostřednictvím známek a z tohoto hodnocení se vychází i v rodinách. Známky nás všechny nutí, abychom s dětmi pracovali na věcech, které jim nejdou. A úplně se zapomíná na práci s talenty. To je podle mě největší paradox dnešní doby a bohužel nepřináší spokojený život.

Vzdělávací partner je člověk, který vidí celou situaci z nadhledu jako celek. Bez předsudků a předpokladů. Dokáže s dítětem komunikovat o hodnocení, sympatiích s učiteli, vztahu k danému předmětu. Dále mu pomáhá udržet prioritizaci a motivaci. Ukazuje mu, že je nutné poučit se z chyb, porozumět sám sobě a že úspěch se skládá z mnoha neúspěchů.

Zkuste si odpovědět sami, líbilo by se vám komunikovat o vzdělávání primárně s jedním člověkem? Chtěli byste mít jasně nastavené cíle a přehled o tom, jak se jich daří dosahovat?