V momentě, kdy má žák uplatnit, co se naučil, už školu nezajímá, protože nekontroluje jeho dlouhodobé cíle, nepracuje s jeho individualitou, je to pro ni další příjmová položka na seznamu. A ve chvíli, kdy je žák studentem školy je zase odtržený od praxe. 

Vím, zní to hrozně, ale tohle uvědomění je velmi důležité a dokážeme-li s touto informací pracovat, je to vlastně zjištění velmi příjemné! Jak je to možné?

My jsme si totiž zvykli školy přeceňovat a přisuzujeme jim více odpovědnosti, než opravdu mají. Vše se odvíjí od našeho pohledu, a pokud začneme školu vnímat pouze jako dodavatele, je vše v pořádku. No a dodavatele si vybíráme na základě svých potřeb a cílů, dodavatele kontrolujeme a zajímá nás, zda plní, co slíbil a zda se to střetává s naším plánem. Jo, bylo by dobré nějaký plán vzdělávání mít.

Situace na českém vzdělávacím trhu je ale jiná. Školy nevybíráme, ale doufáme, že se na ně dostaneme. Školy nekontrolujeme, nezlobte se, ale známky nejsou kontrola, ale doufáme, že se naše děti „něco“ naučí. Na školy nadáváme, ale i přesto se na ně spoléháme.

Představte si situaci, že má každý rodič svůj individuální vzdělávací plán. Ta nádhera, jak se začíná měnit vzdělávací trh, protože rodiče dětí vědí, co hledají a trh v tomhle funguje naprosto bezchybně. Pokud víme, co chceme dříve nebo později nám to dá. 

Pokud chceme měnit vzdělávací systém, musíme začít nejdřív u sebe, a ne se zase spoléhat, třeba na stát. Stát i trh se nám pokouší dát to, co si myslí, že chceme. Myslím, že je čas to důrazně říct.

A co vy a vaše děti? Máte vizi a plán? Jak přemýšlíte o vzdělávání? 

Chci vzdělávací plán

Autor článku: Mgr. Zdeněk Vlček